Podle mého již dvacetiletého pozorování se zdá, že bychom mohli uvést v život první osadní pranostiku např. v tomto znění: „Když je slunko před Vítáním, mrzne na něj od svítání“ Letos tomu nebylo týden před potlachem jinak. Světelské louky vysály největší sněhovou polevu, voda v potocích rozpárala led a slunce nahřívalo zpocená záda borců chystajících dřevo na oheň. Tyhle skvělé vyhlídky vzaly za své o týden později, když cestou do Klatovce začalo pršet.

Tam už nás v hospůdce čekali příčně pruhovaní Tortugáni, jejichž osadní dresy doplňovala celá v černém Helča a usmívající se Gustav Brom z plakátu. Ale rozhodně to nebyl smuteční večírek! Hned po první písni početného souboru se Bláža zeptal Dominika: „slyšíš mě dobře?“ a Dominik odpověděl:“cooo??!“. Večírek pokračoval v mladistvém duchu, doplňován příchody dalších zelených mužíčků a divoženek. Starosta i osazenstvo vůkol se dobře bavilo minimálně do půlnoci, kdy zkušenost zavelela a osadníci vyrazili namrzajícím deštěm na Křehuli. Ta je jak známo občas nevyzpytatelná. Poletujíc kolem totemu, odchytávala jednotlivé trempy a hnala je s nabroušeným sosákem fofr krokem do spacáků.

Druhý den dopoledne jsme se vydali na lov chrastí, které bylo třeba nejprve vysušit u ohně a pak teprve vycpat díry v pagodě. Poledne se rychle blížilo, vítr sílil a podrážky škemraly o vycházku tak mocně, že brzo na fleku nezbyla ani noha. Každý si tedy šlapal, kam se zrovna frňákem natočil. Naši početnou družinu zavedla cesta do Bolíkovského penziónu Kraví hora, kde nás paní domácí uctila hutnou zelňačkou a nějaký to pívo taky padlo. Venku se totiž začali čerti ženit a nikomu se nechtělo ven. Nakonec jsme zoceleni místní pohostinností vyrazili kolem rašelinišť směrem ke Karhovu. Provázela nás nejen sílící sněhová vánice, ale i drobná obava nad počtem příchozích na potlach. V duchu jsme rozpočítávali placky za soutěže pro těch několik příchozích z odpoledne, ale překvapení bylo veliké, když jsme kolem ohně spatřili skoro na čtyřicet sněhuláků. Hned jsme tedy spustili soutěže. Tradiční vrh sekerou a nožem a novinkou byl hod kopím. Podmínky byly svízelné. Sníh chvílemi padal vodorovně a zdupaný se brzy měnil v led. A navíc, používání zbraní k lovu je u nás méně praktikovaná disciplína. Natož pak k házení. Přesto se všichni pustili s vervou do klání, které dopadlo takto. Hod sekyrou a nožem: 1.Sandy, 2. Arnie 3. Bíba    Hod kopím: 1. Ivo, 2. Malý Klap, 3. Šťoura.

Večer se rychle blížil, přerušován jen obdivnými výkřiky Becketa, jak jsme jenom zařídili takový skvělý počasí… No, byl nejvyšší čas zapálit oheň. S velkou sirkou následovala štrekácký buben Pavlína a Sandy, Fiky, Pinky. Což by se dalo číst i dohromady, ale jsou to tři lidé J Krátce poté se několik trempů vydalo hledat teplejší místo na oslavu Vítání jara, ale i tak nás zbylo kolem ohně pořád dost. Až mi z toho málem camrátka chyběla… viď Pete… Hlína se Sandym, Bidlo, Ludvajs, Lapťa, Gredy, osadníci… muzikantů fůra, co nehrajou za bůra… J Školený prsty, aby pohledal. Kytary se rozlaďovaly po několika písních. Zepředu oheň zezadu mráz, který zesílil po půlnoci, kdy vysvitly hvězdy, a přestalo sněžit. Do víru jisker zněly písně různého stáří, ale taky Jimovo zvolání: “ Pijte to pivo nebo nám zmrzne, když to neteče, je z toho tříšť“. Ludva k tomu nosil v ešusu svařák, ale myslím, že dobrou náladu měli pod kožichem všichni i tak.

Neděle je vždycky ve znamení fórů a já jenom lituji, že si z toho množství pořádně žádný nepamatuju. Tak tohle povídání zakončím obvyklým konstatováním, že jsme poklidili flek, pozdravili se s Křehulí a vyšli vstříc nesmělým slunečním prasátkům. Na jaro si asi ještě chvíli počkáme, ale někdo už tu zimu popíchnout musel…

Čorny

Na kraji vesnice nám zamávali borci známí z večera a my se jali šplhat mezi sady a mladým lesem na vyhlídku. Bláža hned tradičně skočil do křoví a my jej následovali zachytáváni ostružiním a kluzkými kameny. Nálada byla dobrá, nebýt těžkých mraků, došlo by i na panorámata, ale ta nám zůstala skryta i ze skaliska Bradlo. V krajině zpívalo ticho, zasněžené kameny jak menhiry u rybníčků posílaly štafetu křížkům u cesty, ale i romantickou duši jednou dožene hlad. U každé druhé hromady klestí se Bláža zastavil a zašveholil: „dáme buřta!“ Ostatní však chtěli šlapat dál, abychom nahnali ztracené ranní kilometry. Bláža se bezradně otočil na Beryho a u dalšího roští povídá: „tak tady by to šlo, ne?“ A Bery na to: „no, mě tady ten les připadá takovej průmyslovej…“ Bylo rozhodnuto, šli jsme dál, abychom se po pěti stech metrech trápili s mokrým dřevem. Kafe ze sněhu taky nebylo nejdřív, takže jsme v rozjetým odpoledni pelášili k Sumrakovu, kde právě probíhal masopust. Bylo nám jasný, že nás budou považovat za masky. Hned se taky ozývaly výkřiky: „jdete pozdě, průvod už byl“ nebo „to jsou aktivní zálohy“ apod. Nejlepší byly masky dušiček, které když jsme profrčeli návsí, vyšli za námi a volaly: „my půjdeme s vámi!“ Jenže nás čekala Babí hora a polívka v Horním Bolíkově. Došli jsme skoro stejně jako ubytovaní běžkaři, takže bylo o zábavu postaráno. Dvěma domorodcům se příliš nelíbila jejich záliba ve sledování olympiády v televizi, což komentovali slovy: „do půl čtvrtý chlastají, hulí a pak si říkají sportovci“. Něco na tom bylo, ale sledovat film o velké gorile a její kamarádce byl taky masakr. Zvedli jsme proto kotvy a kopcem zvaným „Střízlivák“ jsme vyfuněli ke Světlé a na Křehuli. Ochranáři si tady zarezervovali flek v mapách, jenže Jim na to měl hnedle příhodu na jazyku. Ochranář trempovi: „… a doufám, že nebudete spát v lese!!!“ a tremp na to nechápavě: „a kde bych asi jinde měl spát?“ Rozdělali jsme v klidu oheň, postavili vigwamy, uvařili dobroty a hovořili do noci. Tou dobou se v prostoru pod Javořicí objevila místní Enigma, která zapříčinila u některých slov kódové výrazivo. Např. „podej mi ten spacák“… „jakej spacák?“… „myslím hrnek, říkám spacák!“. Vše gradovalo zvoláním Jima: „sedám na kládu, říkám esemeska a myslím pláštěnku…“ Nutno dodat, že nově vynalezený kód bude při nejbližší příležitosti předán Jeffovi, aby si aktualizoval slovíčka 
Ráno svítilo slunce, modrá obloha se zrcadlila v potocích a z fleku se věru nechtělo. Dzin s Dominikem odešli hned na ranní vlak a my ostatní jsme slíbili Křehuli, že se na Vítání jara zase vrátíme. Cestou kolem Zhejralu jakoby probíhala reklama na zimní krajinu. Ptáci šveholili v korunách stromů, sníh se třpytil stříbrnou kůží a běžkařská stopa nás dovedla rovnou do Klatovce. Slušně jsme pozdravili starostu, občerstvili se a volným krokem šupajdili na vlak do Jihlávky. Ten měl krapet zpoždění, takže jsme si na omšelém nádraží připadali trochu jako na divokým západě. Zbaštili jsme zbytky uzenin a jelo se domů.
Den mužů proběhl celkem v poklidu. Počasí nám umožnilo potrajdat akurátní porci kilometrů, dobrá nálada byla narušena jen kapkou únavy, ohňohodiny jsme taky nějaký natočili, takže dobrý. Vážím si toho, že se jednou za rok takhle sejdeme.
Nejvíc si člověk stejně řekne s lidmi, se kterými zažíval radosti dospívání.

Čorny

Foto zde: https://goo.gl/3tqJVP

První deštík nás přivítal ještě večer, ale v sobotu přes den bylo opravdu nádherně…sprchlo jen občas a teplota byla nad nulou. I ostřílenej Kejk vypadal při obědě na Tipodole mírně prokřehle. Na flek na Valše jsme přišli za světla, pivo po páté přivezl Stráňa (díky) a pak už se za vydatného deště ohňovalo až do… no Štreka vydržela dlouho. Ráno byl deštík už jen mírný a ustal s příjezdem vlaku v Batelově. Víkend se nachýlil a nádraží v Jihlavě mlčky opouštěly záda s báglem tuctu kamarádů. Tak na dalším ohni zas Ahoj!

Pár fotek zde:

https://goo.gl/photos/uLvAiirbXp2P9A3u8

https://goo.gl/photos/43waveXVQVrTye138

Letos jsme zřídili základní tábor na potoce Valcha u Růžené, kterýžto vyhovoval svojí dobrou polohou oběma skupinám. Na flek jsme se dostali akorát včas, abychom se zabydleli, nadělali trochu dříví a vyrazili vstříc Magdině zelňačce. Její pohostinnost bude mít ve zkazkách našich vnuků jistě pevné místo! Trochu jsme se poveselili v hospůdce a pelášili do zimních brlohů. Javořické strašidlo Křehule prý v noci tančilo svůj mrazivý tanec, a tak mohlo být něco kolem -15°C. Jeho sosák nás však nevzrušoval, jelikož nás hřálo mládí a taky dobré vybavení.
Vstávali jsme po osmé, ale od ohně se nám zprvu moc nechtělo. Nakonec borci na sněžnicích vyrazili na prosluněné louky a pole k Vanůvku a běžkaři směrem na Řásnou. Ve Vanůvku jsme se měli sejít, ale zřejmě se v tom krásným počasí vydal na průzkum i čeřínkovský Oklikon. Ale dost strašidel. Moje i kamarádů první zkušenost se sněžnicemi byla velmi pozitivní. Člověk se opravdu moc neboří, chvílemi dokonce kontroluje, jestli je má ještě na nohou a může se tak bez potíží věnovat kochání krajinou. Nesmí mu však stát v cestě potok. Při zdolávání této překážky s batohem na zádech jsem prozkoumal koryto stylem „želva otočená na krunýř“. Nebýt Dzina s Dominikem, kteří mě vytáhli za hůlky, tak tam ležím dodnes. Oběd jsme si dali na starodávném campu Tipodol a dál jsme s klidem pokračovali přes zaváté meze. Hůlka tady v jednom místě projela do hloubky až 1,5m a Dzin dokonce předvedl, jak se skáče z mola do rybníka. Slunce nás hřálo do tváří, ale v botách už trochu čvachtalo. Stočili jsme se proto k vesnici. V hospodě U Nechvátalů bylo ještě trochu chladno, ale strašila tam basa v koutě a to nenechalo Dominika klidným. Za chvíli se ve dveřích objevili dva kytaristi, přijela Magda s přítelem a už to hučelo. Nakonec nás popovezli za Růženou a zbytek jsme už došli po svých. Bláža s Berym seděli na fleku poněkud smutní ze svého osamění, ale kapka dobrého grogu nakonec všechny chmury rozehnala. V noci začal foukat vítr a pro některé z nás to byl signál jít na kutě. Očití svědkové však hovoří o tom, že dřív jak po půlnoci to nebylo. Mráz poněkud polevil a spalo se jako v bavlnce.
Nedělní ráno nás zastihlo v dobré formě. Nikdo nehučel a ve vzduchu bylo cítit zklamání, že tahle sranda už zase končí. Bery s Dzinem prchali ke spalovacím motorům a ostatní se vydali kolem Lovětína k Batelovu. Jeff se tou dobou začal trápit s bolavým kolenem, ale jinak nálada neklesala ani o píď. Ve sněhové mapě jsme četli spousty stop, hádali, který dravec podnikl výpad na zajíce, nebo si klestili cestu křovisky. Nebýt všudypřítomné civilizace, oddal by se jeden snění. Z něj nás vytrhl obraz Batelova a myšlenka na cestu domů. Měli jsme ještě hodinu, když jsme usedli vedle uříceného Bláži. Vydupal si na běžkách Havlův kopec a bylo vidět, že to byla těžká písemka. Polévku v hospodě neměli, tak jsme ve vlaku posvačili zbytky ze žracáků a pak už nás čekal návrat do „přetopených“ zimovišť.
Zapsal Čorny

Fotky zde.

Fotky zde:

15. října 2016 se ke Křehuli začalo trousit procesí mužů, žen i dětí, aby v záři půlnočního slunce oslavili dvacáté výročí jihlavské osady. Někteří osadníci sice už v Jihlavě nebydlí, ale duchem jsou jistě každou slezinu s námi. Takže tady jsou členové osady pěkně po pořádku. Bery, Bláža,Bručoun, Čorny, Dominik, Dzin, Frank, Hugo, Jeff, Jim, Jirka, Pete a Zelda.
Ještě podotek ke Křehuli, které především Bláža zhotovil parádní totem přímo na fleku. Ten se totiž zčásti stal součástí rezervace či jak se to… no, a nelze nevzpomenout na naše rudé bratry z rezervací v zemích za velkou louží, kterým právě zvolili náčelníkem jednoho z nás, totiž Trampa Donalda. Velebím proto Velkého ducha, že nás jistě nečeká podobný osud v podobě blednutí tradic, alkoholismu a rozvrácení trampského společenstva! K oživení jistě přispívá i přítomnost mladších ročníků a především něžných dívek a žen, které kultivují někdy neotesané chování mužů z lesa.
Páteční hraní se tentokrát neodehrálo v blízkých saloonech, ale Křehuli přímo pod sosákem. Gredy hladil banjo, Bláža s Magdou kytaru a bylo zase dobře. Druhé Javořické strašidlo „Mlhýž“ byl k nám též milostiv a dovolil větru ohýbat stromy, až praštěly, aby druhý den bylo nebe jako vymetené. Družná nálada všem vydržela i v sobotním dopoledni. Trampstvo se postupně rozuteklo po sluncem zalitých loukách, hlubokých lesích nebo dumalo v občerstvovně u Habermanů i ve vzdálenějším okolí. Odpolední soutěže vzpomněli těch nejtradičnějších. A že bylo o co soutěžit. Ceny dodali nejznámější umělci v oboru kresby a malby na plochá dřeva a ty nejdivočejší sny zajisté zkrotily i přítomné lapače. Některé výkony při „výkopu“ by se daly zařadit mezi atletické a naopak např. u dekomlatu často zvítězil důvtip nad hrubou silou. Takto si přišel myslím každý na své.
Pořadí
Sekera-nůž: 1. Cake 2. Jablíčko 3. Pavlík

Dekomlat: 1. Jablíčko 2. Pavlína 3. Carmen

Výkop tul.žaludku 1. Pavlík 2. Pižmoň 3. Rolnička

Vzduchovka 1. Vlčák 2. Bobánek 3. Pepíno

DĚTI: Dekomlat 1. Uzlík 2. Julča 3. Tobík        Výkop tul.žaludku 1. Uzlík 2. Julča 3. Alan

Uhrančivý měsíc vykoukl mezi vrcholky smrků, od malého ohně zaduněl buben a na cestu se vydaly mocné svíce pochodní. Nesli je Zuzka, Cake , Hejkal a Hary. Tváře asi šedesáti lidí pohlédly ke stoupajícímu dýmu, zapěly Vlajku a po nezbytném proslovu to rozjely kytary. Později se přidala basa a housle, hlasy vysoké i nakřáplé, no stejně jako dvacetkrát předtím. Noc byla bezvětrná a klidná, stín Křehule ustupoval putujícím hvězdám, hlasy utichly. Neděle už se plížila mezi vigwamy, když odcházeli poslední spát. Dnes jako tenkrát. Jestli se budeme příště scházet v ohradách nebo utíkat za ně, to jistě uvidí ten samý měsíckterý má z nás tu štreku nejdelší.
Zapsal: Čorny