Po světě chodí mnoho lidí, kteří se dělí např. na slipaře a trenkaře, přírodní typy či latexáky, chodce a motoristy, psychaře a kliďasy …, mohl bych takto pokračovat do nekonečna. Zmiňuji se však proto, že i Dlouhá štreka si dovolila přispět trochu do mlýna. Do české kotliny totiž letos konečně přišel sníh a mráz. V obchodech už dávno vyprodali poslední brusle a namlsaní „štrekáči“ se rozhodli prubnout pro nás neobvyklou pomůcku. Totiž sněžnice. Bylo nás pět. Dominik, Dzin, Jeff, Jiří a já. Druhá část výpravy čítala celkem čtyři nohy na běžkách a patřily Berymu a Blážovi. Jednu noc s námi také pobyl Hugo, ale pak už jej odfouklo volání rodiny. Toto malé dělení částečně určilo průběh celého Dne mužů, ale pěkně popořádku…. celý článek
https://goo.gl/photos/43waveXVQVrTye138
Letos jsme zřídili základní tábor na potoce Valcha u Růžené, kterýžto vyhovoval svojí dobrou polohou oběma skupinám. Na flek jsme se dostali akorát včas, abychom se zabydleli, nadělali trochu dříví a vyrazili vstříc Magdině zelňačce. Její pohostinnost bude mít ve zkazkách našich vnuků jistě pevné místo! Trochu jsme se poveselili v hospůdce a pelášili do zimních brlohů. Javořické strašidlo Křehule prý v noci tančilo svůj mrazivý tanec, a tak mohlo být něco kolem -15°C. Jeho sosák nás však nevzrušoval, jelikož nás hřálo mládí a taky dobré vybavení.
Vstávali jsme po osmé, ale od ohně se nám zprvu moc nechtělo. Nakonec borci na sněžnicích vyrazili na prosluněné louky a pole k Vanůvku a běžkaři směrem na Řásnou. Ve Vanůvku jsme se měli sejít, ale zřejmě se v tom krásným počasí vydal na průzkum i čeřínkovský Oklikon. Ale dost strašidel. Moje i kamarádů první zkušenost se sněžnicemi byla velmi pozitivní. Člověk se opravdu moc neboří, chvílemi dokonce kontroluje, jestli je má ještě na nohou a může se tak bez potíží věnovat kochání krajinou. Nesmí mu však stát v cestě potok. Při zdolávání této překážky s batohem na zádech jsem prozkoumal koryto stylem „želva otočená na krunýř“. Nebýt Dzina s Dominikem, kteří mě vytáhli za hůlky, tak tam ležím dodnes. Oběd jsme si dali na starodávném campu Tipodol a dál jsme s klidem pokračovali přes zaváté meze. Hůlka tady v jednom místě projela do hloubky až 1,5m a Dzin dokonce předvedl, jak se skáče z mola do rybníka. Slunce nás hřálo do tváří, ale v botách už trochu čvachtalo. Stočili jsme se proto k vesnici. V hospodě U Nechvátalů bylo ještě trochu chladno, ale strašila tam basa v koutě a to nenechalo Dominika klidným. Za chvíli se ve dveřích objevili dva kytaristi, přijela Magda s přítelem a už to hučelo. Nakonec nás popovezli za Růženou a zbytek jsme už došli po svých. Bláža s Berym seděli na fleku poněkud smutní ze svého osamění, ale kapka dobrého grogu nakonec všechny chmury rozehnala. V noci začal foukat vítr a pro některé z nás to byl signál jít na kutě. Očití svědkové však hovoří o tom, že dřív jak po půlnoci to nebylo. Mráz poněkud polevil a spalo se jako v bavlnce.
Nedělní ráno nás zastihlo v dobré formě. Nikdo nehučel a ve vzduchu bylo cítit zklamání, že tahle sranda už zase končí. Bery s Dzinem prchali ke spalovacím motorům a ostatní se vydali kolem Lovětína k Batelovu. Jeff se tou dobou začal trápit s bolavým kolenem, ale jinak nálada neklesala ani o píď. Ve sněhové mapě jsme četli spousty stop, hádali, který dravec podnikl výpad na zajíce, nebo si klestili cestu křovisky. Nebýt všudypřítomné civilizace, oddal by se jeden snění. Z něj nás vytrhl obraz Batelova a myšlenka na cestu domů. Měli jsme ještě hodinu, když jsme usedli vedle uříceného Bláži. Vydupal si na běžkách Havlův kopec a bylo vidět, že to byla těžká písemka. Polévku v hospodě neměli, tak jsme ve vlaku posvačili zbytky ze žracáků a pak už nás čekal návrat do „přetopených“ zimovišť.
Zapsal Čorny