Vítání jara – Na Křehuli, 16.-17. Měsíc Vran, Zima 2018
Podle mého již dvacetiletého pozorování se zdá, že bychom mohli uvést v život první osadní pranostiku např. v tomto znění: „Když je slunko před Vítáním, mrzne na něj od svítání“ Letos tomu nebylo týden před potlachem jinak. Světelské louky vysály největší sněhovou polevu, voda v potocích rozpárala led a slunce nahřívalo zpocená záda borců chystajících dřevo na oheň. Tyhle skvělé vyhlídky vzaly za své o týden později, když cestou do Klatovce začalo pršet.
Tam už nás v hospůdce čekali příčně pruhovaní Tortugáni, jejichž osadní dresy doplňovala celá v černém Helča a usmívající se Gustav Brom z plakátu. Ale rozhodně to nebyl smuteční večírek! Hned po první písni početného souboru se Bláža zeptal Dominika: „slyšíš mě dobře?“ a Dominik odpověděl:“cooo??!“. Večírek pokračoval v mladistvém duchu, doplňován příchody dalších zelených mužíčků a divoženek. Starosta i osazenstvo vůkol se dobře bavilo minimálně do půlnoci, kdy zkušenost zavelela a osadníci vyrazili namrzajícím deštěm na Křehuli. Ta je jak známo občas nevyzpytatelná. Poletujíc kolem totemu, odchytávala jednotlivé trempy a hnala je s nabroušeným sosákem fofr krokem do spacáků.
Druhý den dopoledne jsme se vydali na lov chrastí, které bylo třeba nejprve vysušit u ohně a pak teprve vycpat díry v pagodě. Poledne se rychle blížilo, vítr sílil a podrážky škemraly o vycházku tak mocně, že brzo na fleku nezbyla ani noha. Každý si tedy šlapal, kam se zrovna frňákem natočil. Naši početnou družinu zavedla cesta do Bolíkovského penziónu Kraví hora, kde nás paní domácí uctila hutnou zelňačkou a nějaký to pívo taky padlo. Venku se totiž začali čerti ženit a nikomu se nechtělo ven. Nakonec jsme zoceleni místní pohostinností vyrazili kolem rašelinišť směrem ke Karhovu. Provázela nás nejen sílící sněhová vánice, ale i drobná obava nad počtem příchozích na potlach. V duchu jsme rozpočítávali placky za soutěže pro těch několik příchozích z odpoledne, ale překvapení bylo veliké, když jsme kolem ohně spatřili skoro na čtyřicet sněhuláků. Hned jsme tedy spustili soutěže. Tradiční vrh sekerou a nožem a novinkou byl hod kopím. Podmínky byly svízelné. Sníh chvílemi padal vodorovně a zdupaný se brzy měnil v led. A navíc, používání zbraní k lovu je u nás méně praktikovaná disciplína. Natož pak k házení. Přesto se všichni pustili s vervou do klání, které dopadlo takto. Hod sekyrou a nožem: 1.Sandy, 2. Arnie 3. Bíba Hod kopím: 1. Ivo, 2. Malý Klap, 3. Šťoura.
Večer se rychle blížil, přerušován jen obdivnými výkřiky Becketa, jak jsme jenom zařídili takový skvělý počasí… No, byl nejvyšší čas zapálit oheň. S velkou sirkou následovala štrekácký buben Pavlína a Sandy, Fiky, Pinky. Což by se dalo číst i dohromady, ale jsou to tři lidé J Krátce poté se několik trempů vydalo hledat teplejší místo na oslavu Vítání jara, ale i tak nás zbylo kolem ohně pořád dost. Až mi z toho málem camrátka chyběla… viď Pete… Hlína se Sandym, Bidlo, Ludvajs, Lapťa, Gredy, osadníci… muzikantů fůra, co nehrajou za bůra… J Školený prsty, aby pohledal. Kytary se rozlaďovaly po několika písních. Zepředu oheň zezadu mráz, který zesílil po půlnoci, kdy vysvitly hvězdy, a přestalo sněžit. Do víru jisker zněly písně různého stáří, ale taky Jimovo zvolání: “ Pijte to pivo nebo nám zmrzne, když to neteče, je z toho tříšť“. Ludva k tomu nosil v ešusu svařák, ale myslím, že dobrou náladu měli pod kožichem všichni i tak.
Neděle je vždycky ve znamení fórů a já jenom lituji, že si z toho množství pořádně žádný nepamatuju. Tak tohle povídání zakončím obvyklým konstatováním, že jsme poklidili flek, pozdravili se s Křehulí a vyšli vstříc nesmělým slunečním prasátkům. Na jaro si asi ještě chvíli počkáme, ale někdo už tu zimu popíchnout musel…
Čorny