Ahoj prďolové ze severských lesů, podzimní blázni a milovníci busů. Tento rok je na zahraniční výlety opravdu bohatý, tak tu máte povídání o tom druhém, psáno stylem jak když ořeš pluhem. Tedy formou deníkových zápisů. Příležitost jako byla tato jsme mohli využít díky CA Jenda, která zajišťuje dopravu za slušný peníz ke vzdáleným ostrovům.
CESTA
Sešli jsme se ve 14hod. v Brně, v plném počtu, s plnými břichy a dobrou náladou. I přesto, že jsem hlava skopová zapomněl doma nůž. Koupili jsme nový v průchodu. Bus vypadal slušně, a tak jsme jen doufali, že i přes určité nepohodlí, bude slušná i cesta. Ouha, hned za rakouskýma hranicema v něm začalo brblat a smrdět, což se opakovalo ještě u Vídně. No, jeli s náma holt Blažkovi a to je vždycky průšvih na obzoru. Řidiči však dali vše dopořádku a my jsme se mohli vesele vrtět, kňučet, natahovat a všelijak kroutit až do ranního příjezdu do Livorna.
V sobotu 3.9. nás přivítalo stejné počasí jako v autobuse. Vedro a dusno. Trajekt vyjížděl v 8,15hod. a my měli jen hodinku na koupení lodních lístků a protažení se. Bláhově jsme doufali, že v té „panelákové kocábce“ budou mít levný pivko. Ale kdeže švédské lodě jsou!? Je 10,15hod., moře je klidné, slunce smaží, vítr fouká a Dzin do lahve s vínem kouká. Kolem poledne bychom měli dorazit do Bastie a po té hned vlakem do Vivária v sestavě: Čorniovi, Blažkovi, Peschoutovi, Dzin a Zelda.
Přistáli jsme v pořádku, ale zažitý teplotní šok s 20-ti kily na zádech bych nikomu nepřál. Vlak nám jel až za hodinu, takže jsme po kratším tápání zakotvili v cukrárně. Bylo to příjemné posezení u piva za 3 e. Motoráček pak zdolával kopce skoro 2,5hod. a vzhledem k počasí jsme měli občas potíže s odlepením zadků od sedaček. Ve Viváriu proběhlo hledání značky a jelikož se schylovalo k večeru, měli jsme co dělat, abychom došli do campu Savaggio. Sprchy, papu a láhev vína nám udělalo dobře na duši a všichni se těšili, že se konečně vyspí. Ovšem jak už jsem se zmiňoval, „kde jsou Blažci!“ – průser číslo 2. Skoro do půlnoci nám kolem stanů běhali a řvali děcka, což však vůbec nevadilo našim půvabným ženám, které upadli do sna ještě v sedě.
HORY – „GR 20“
Neděle ráno vůbec nebyla sváteční, páč již kolem deváté hodiny jsme v plné polní šlapali k chatě Pietra Piana(1842m). Nelze říct, že bychom neviděli zajímavé věci. Stromy s podivnými hnízdy na větvích, kaskády a tůňky v horských bystřinách (Dzina v nich), a nakonec i ty panorámata. Cestou se k nám u kamenné občerstvovny přidal toulavý pes Pilous, který hrdinně vyběhl všechny strmé krpály a čert ví proč se hned uhnízdil kolem našich stanů. Inu, uvařili jsme dobré večeře. Camp stál 4 e/os. U chaty jsou dokonce sprchy a prodávají vínko, takže to byla alespoň malá náplast pro hekajícího a hudrajícího Martina s mojí Káťou. Zítra pro některé lábuš, zbytek jde na Monte Rotondo(2622m). Dodatek. Večer bylo vínka poněkud více a snad díky náročnému výstupu nám nalezlo do hlavy spousty veselí. Jen se stany vzdouvaly.
V pondělí 5.9. nás probudilo štěkání psa a balení nedočkavců. Plánovaný budíček v 7hod. se tedy uspíšil, ale přesto jsme ve čtyřech(já, Zelda, Bláža, Dzin) vyrazili krátce po 8 hod.. Pilous mezitím zmizel, asi doprovázet jinou výpravu, a my si užívali nástup v ranním slunci. Stál opravdu za to. Sice jsme chvíli hledali správnou cestu, nicméně nic nás nemohlo zastavit ve zdolávání vrcholu. Cesta se klikatila v příkrém svahu plném šotoliny i obrovských balvanů, a tak bylo příjemné zpestření, když za prvním ostrým hřebenem vykouklo malé jezírko. Plavala v něm rybka, což o pár výškových metrů dále přesvědčilo Dzina, aby ji následoval. Jak jinak. Tou dobou už se začaly kumulovat mraky, které jsme sledovali s účastnými obavami. Bláža něco jako bouřku v horách zažil a chytit ji na cestě je prý odvaz. Šlapali jsme a chvílema i lezli vzhůru s pocitem, že nějaký „Montevídeo“ nás nerozhodí. Pak už jsem si jen narazil koleno a byli jsme tam. Výhled byl pro mlhu omezen, tudíž jsme se omezili na pár fotek a vrcholové cigáro. Zelda měl tatranku. Pár minut po nás dorazila dvojka „frantíků“ společně s dvojcí čechů, kteří s námi jeli v buse. Ti měli čokoládu. Na vrcholku bylo tím pádem skoro plno. Ještě nesmím opomenout plechovokamennou budku, do které by se dalo nouzově zalízt. Dolů samozřejmě trpěly kolena i jiné oudy, ale netáhli jsme žádné zbytečnosti. Chleba, salám, cigára a vodu. U velkého jezera jsme rychle poobědvali a před blížícími se bouřkovými mraky zdrhali k chatě(14hod.) Přesto nás deštík neminul.
Holky a Martin se však(prý) taky neflákali. Prali, sušili, uklízeli… Samé radostné věci. Dokonce došlo i na krátkou opalovačku. To poslední bych jim věřil.
Po sprše a kafíčku přišla bouřka až k nám do stanu v podobě potoků vody. Obloha je šedivá, hřmí, Káťa má ucpané uši a Dzin vysvětluje nějakýmu rusovi z čeho se skládá jeho oblečení. Zdá se, že bude pršet dlouho a vzhledem k tomu co jsme „nestihli“ sníst, začíná být v pupíčku nemilo. No, pršet na chvíli přestalo, z rusa se vyklubal Bulhar Ivan a na oblíbené těstoviny taky došlo. Dzin se vybičoval k nevídanému lingvistickému výkonu, když za 3hodiny naučil bulhara několik českých slovíček a jazykolamů. Později vlastní výroby. Ještě před závěrečnou se z čista jasna objevil čech se svou německou přítelkyní a po veselém tlachání jsme to mohli konečně zalomit. Družili jsme se při víně a slivovici až do půl desátý, kdy celý camp spal v očekávání dalších náročných tůr.
Úterý 6.9.05
Vyrazili jsme v 8hod. do husté mlhy z 1600m na hřebeny s cílem na chatě Manganu 1800m. Navzdory zimě a větru panovala dobrá nálada, která se později přenesla i na počasí. Výhledy nebrali konce a hory vypadaly jak z pohádky o Krakonošovi.. Traverzovali jsme pod hřebenem, takže několik velkých jezer pod námi bylo jak malá zrcadla. Některé úseky přes velké balvany se podepsaly také na psychice. Zvláště, když chytala zajíce francouzská slečna jdoucí souběžně s námi, a vzápětí na to i Pája. Naštěstí se vše obešlo bez zranění a už se zdálo, že nás nic nevyvede z míry. Po krátkém obědě jsme přešli na druhou stranu hřebene a kolem jednoho ze zmíněných jezer začali nabírat výšku. Podle Zeldových „kosmických“ hodinek až 2200m. Na toto zjištění však došlo později, páč nás plně zaměstnávalo docela prudké lezení, kde se i odvážná Kačenka bála. S batohy, nic moc. Dokladem budiž fotografie skalního masívu ve tvaru mohutného „fakáče“ v mlze. Pokračovali jsme obezřetně dále a po přejití dalšího hřebene začali sestupovat k chatě. Vykouklo na nás i sluníčko, louky plné kravích exkrementů, kravičky samotné a nakonec voda stékající po černých skalách do potoka. Pocítili jsme především kolena a následně i studenou vodu ve sprše.
Večer za námi přišel nějaký „frantík“ s tím, že se bojí bouřky a jestli může jít druhý den s námi. Při pohledu na naše znavené tváře mu muselo být jasné, že my se bouřky nebojíme. S úsměvem jsme souhlasili a stanovili odchod mezi 8 a 9hod.. Dalo se totiž předpokládat, že nám bude rozhýbání ztuhlých svalů trvat poněkud déle. Za chladného soumraku jsme poseděli u lahvinky červeného(6e), zatímco Dzin si dal 13-ti hodinový spánek spravedlivých. Co však zvláště Kačenka nezaspala, byli ohniví nebeští jezdci, kteří až do rozednění křižovali oblohu kam oko dohlédlo. Pršelo jen lehce, přesto bylo balení nepříjemné.
Frantík se ve středečním ránu přidal k jiné partě, jelikož jsme se vytelili až po 9hod.. Čekalo nás jezero Lac de Nino, modrá obloha, louky a pastviny plné koní, krav, koz i prasat. Ojedinělé, ale mohutné stromy měly bachratá břicha, duté kmeny a některé zas vypadaly jak z konce světa. Nad jezer Lac de Nino se ochladilo a začalo fučet. To nám ovšem vůbec nevadilo a foťáci si jen spokojeně blýskali. Cílem této etapy bylo sedlo Col de Verghio, kam jsme sestupovali krapet zdlouhavým, ale nenáročným terénem. Objevili se borovice připomínající pravěké přesličky, voňavé byliny a také čeští turisté. Ti nás nalákali na autobus plný píva, který měl stát u hotelu přímo v sedle. Opravdu tam stál, pivo měl a za zeptání s námi do Porte jel. Měli jsme štěstí jako lusk. Řidič byl z cestovky Adventura, a kdo pochyboval o slovanské vzájemnosti, byl pro tentokrát vyveden z omylu. Zelda s Dzinem natolik, že zapomněli na své plány šlapat dál. Nedivím se. Camp u hotelu byl příšerný.
MOŘE – Porte, Calvi, Ille Rousse, Bastia
V Porte jsme vystoupili o 1,5hod. později, takže byla spousta času sledovat čuníky u silnice. Nakoupili jsme zásoby v supermarketu a pádili do campu u moře. Vedro a dusno působilo především na mě a mé náhlým teplotním změnám nepřizpůsobivé tělo. Mám další opar! Za noc a osobu jsme zaplatili něco přes 6e a všem, zvláště našim polovičkám bylo jak po sedmičce růžového vína. To jsme také po procházce k moři vybumbali. Večer byl velmi teplý a pánské osazenstvo rozmluvené, tudíž jsme zalezli až po půlnoci.
Čtvrtek 8.9.05 Ženou se mraky a déšť, přesto jsme si stihli zablbnout ve vlnách a uvařit éňoňůňo guláš se siestou a kafíčkem. Odpoledne celé propršelo a přestalo na chvíli až teď(18,15hod). Půjdeme dokoupit zásoby a večer se domluvíme co dál. Předpověď hlásí déšť až do neděle. Jeden by nevěřil, že dle průvodce je na Korsice jenom 5 dešťových dní.
Rozhodli jsme se, že druhý den vyrazíme na Pianu, okruh kolem mořských útesů. Bus měl jet v 7.45hod. od lékárny, ale my si nakonec dali zdravotní spánek do devíti. Opět totiž nad ránem pršelo a už jednou takto ošetřené prádlo bylo durch.
Pátek 9.9.05 Po 10hod. se však tváře rozjasnili. Vítr rozehnal mraky a červený kotouč nás začal lákat k moři. Zelda s Dzinem šli zkusit stopa do Calvi a my se vyplácli ke slané louži. Slunce smaží, voda je akorát, prostě ideální počasí na naše unavená těla a vrzající klouby. Podíváme se po Porte, nakoupíme dobroty a zítra busem do Calvi. Aúúúúú.<br>
Večerní romantický piknik na pláži s vínem, sýrem a zapadajícím sluncem by se dal zařadit do škatulky kýč, ale nemělo to chybu. Červánky se rozlévaly po vlnách i duších, skalisko podobné ňadru navodilo atmosféru, jen já s Káťou jsme kvůli oparům ostrouhali. Na Blážovo přání zaznamenávám, že se Pája opalovala nahoře bez. ÓÓÓ radosti. Jen sezdané Peschouty to nevyvedlo z jejich čtenářského pohroužení. Šli jsme spát brzy, abychom tentokrát ranní bus nezmeškali.
Sobota10.9.05 Vstávali jsme za tmy a neochotně, což nám připomnělo naše pracovní povinnosti. Rozloučili jsme se s armádou mravenců na fleku a mazali na bus. No mazali. S Kačenkou jsme si kvůli jejím namoženým svalům hráli na pomu, a tak je jasný kdo přišel na zastávku poslední. Řidič byl v opravdové „jižní“ pohodě. V době odjezdu(8hod.) si zašel na kávu a v podobném duchu probíhala celá cesta po pobřeží do Calvi(16e/os.). Úzká, kamenitá, rozbitá, řidič se v jejím okolí se všemi zdravil a přitom se mistrně vyhýbal protijedoucím autům i autobusům. Srázy pod námi už nejeden vrak hostili. Za necelé tři hodinky jsme úplně zmrzlí od klimatizace vystoupili u přístavu v Calvi.
Calvi
Kousek od přístavu je i vlak. nádraží, kde jsme měli sraz s Dzinem a Zeldou. Ti už měli svůj vigwam postaven v ** campu Paduella. Zbytek je po vyživujícím nákupu v supermarketu následoval. Camp je docela rozlehlý a téměř všude jsou stinné borovice s obrovskými šiškami. Tedy pínije atd.. Dzin se Zeldou nás varovali, že se přes cestu ubytovali mladé francouzsky a v noci řádí jak tygřice. Naštěstí se to nepotvrdilo. Odpoledne koupačka v nedalekém mělkém moři a večer proběhl turisticky.<br>
Svítící a hlučící Calvi s bezpočtem restaurací a obchůdků, bylo pastvou pro oči i nos. Lákadla všeho druhu doslova číhala všude. To Dzin po celodenní konzumaci vysokoprocentních piv měl jiné starosti. Spravit čelovku a najít foťák, který, jak se později ukázalo, nechal ve stanu. Prolezli jsme Citadelu s částí kasáren Cizinecké legie, poslouchali jazz pod okny kavárny Tao, no romantika jako blázen. Jenom tiše se pohupujícím jachtám to mohlo být putna. U stanů jsme popili levná leč ošklivá pivka a po půlnoci šli chrnět.<br>
Neděle 11.9.05 V plánu byl opět nějaký pohyb. Asi 2 hod. od centra jsme šlapali v poledním slunci na mys Revelata nad nímž se tyčí stroj záchranný – maják. Slunce smažilo zdatně, ale díky svěžímu mořskému vzduchu nám to nedělalo potíže. Peschouti se přesto brzy odpojili, a tak to zbylo na ostatních. Opět jsme potkali bulhara Ivana. Kolem útesů se vytvořila spousta zákoutí, plážiček a velkých přístupných balvanů, takže bylo jasné, že si někteří nemohou nechat ujít odpolední koupání. Já si zas nenechal ujít bobříka mlčení, až si všichni mysleli, že mám úpal. Ach ty vztahy mezi mužem a ženou. Svižným tempem jsme přihopsali do campu, páč žaludky začaly vískat prázdnotou. Ještě, že je kousek ten supermarket. Těstoviny asi nebudu chtít nějaký čas jíst. Po jídle většina výpravy odpočívala spánkem či podobnou činností, a tak jsme do města vyrazili opět téměř za tmy. Byla totiž neděle a my hlavy vyfučený nekoupili zásoby tekutých paliv na večer. Zadařilo se až po důkladném hledání otevřených obchůdků, tudíž jsme se mohli v klidu vrátit ke svým stanům. Blažkovi si přidali porci romantické kávy a vína v Citadele, aby se pak s lahvinkou také připojili. Peschouti tradičně spali a Dzin už měl jen jedno 8,5% pivo.<br>
Pondělí 12.9.05 Další prázdný den. S Dzinem jsme se shodli, že už jsme z toho odpočívání celý rozlámaný. Nicméně bylo nám Zeldou vysvětleno, že to se u moře dělá. Válení. Takže jsme absolvovali opět nákupy, fota Citadely ve dne a moře. Bronz jsme chytali zodpovědně až do odpoledních hodin, ovšem přeborníkem se pro tento den stal Bláža alias“lovec koží na dálném severu“ se svojí squaw. Po lahodných těstovinách nás s Peschouty čekalo mastňácké posezení u kávy za 1,60e přímo pod slunečníky a výhledem na přístav. Ostatní šli až později, takže jsme se sešli až u stanů, které se jal hlídat Dzin. Ten jak je zvykem navázal družbu s mladou německou dvojicí a nechal nás vinnému osudu. Doufejme, že je nebudeme potkávat na každém rohu jako bulhara Ivana. Pobavili jsme se věru dobře, snad i díky tomu, že bylo o nějakou tu lahvinku více. Na druhý den jsme naplánovali přejezd motoráčkem do Ille Rousse.
Úterý 13.9.05 Probudili jsme se po 8hod. a pomaloučku polehoučku balili, když tu Dzin, tlačen finanční krizí, oznámil, že se stopem přesune směrem k Bastii. Marné bylo nabízení kamarádské pomoci. Za 3noci jsme v campu Paduella zaplatili cca 21e/os.. Na konec sezóny dost peněz, ale camp byl hezký.
Ille Rousse
Vlakostroj nám přikvačil po 11hod. a jelikož je brán jako výletní spojnice, zbylo na naše batohy poněkud méně místa. Němečtí a francouzští důchodci měli o atrakci více. Po 3/4hod. jízdy po pobřeží s otevřenými dveřmi jsme proběhli městečkem a ubytovali se v campu Les Olivieres. Pravda, máme výhled na moře, komáři tu zatím nejsou, ale cena cca 8e/os je opět vyšší. Holt tu chybí konkurence. Okoukneme městečko a uvidíme co s načatým večerem. Jak jinak, víno, zpěv a ženy. Ty ovšem zachumlané, páč se s večerem ochlazuje. Nebo jsme už tak zhýčkaní teplem?
Středa 14.9. – čtvrtek 15.9. 05 Pro oba tyto dny jsme se stali typickými plážovými povaleči, kdy vždy část výpravy šla dopoledne do městečka a pak na pláž nebo obráceně. Chytáme bronz, nakupujeme v supermarketu Casino, šnorchlujeme nebo vaříme těstoviny prokládané bagetou a sýry. Mravenci mají o potravu postaráno. Do starobylých vesniček v okolních kopcích by se sice dalo jít, ale v tom vedru?! I tak ve čtvrtek kolem poledne vyrazil Bláža na výšlap. Bez vody!!! Po návratu ležel zničen ve stanu a vyprávěl o svém největším zážitku z cesty. A to, jak si dal v jedné zapomenuté vesnici citronádu. Ostatní dle avizovaného programu absolvovali slané a písčité masáže. Kačence jsem koupil přívěšek na krk, tak mi teď alespoň maže záda. Zítra nám jede v 8,20hod. vlak do Bastie, kam bychom měli dorazit kolem poledne. No a v sobotu hurá domů.
Pátek 16.9.05 Vstávání po delší době za tmy bylo poněkud nepříjemné, nicméně jsme byli na nádraží včas a ještě jsme stačili nasát vůni rozbřesku. Motoráček stál 13e/os. A házel s námi ze strany na stranu horami i tunely až do Ponte Lecchia. Zde se krom obracení vlaku stala humorná příhoda s Blážou. Ten upokojen cigaretami od Páji správně odhadl, že vlak bude chvíli stát, a tak toho ihned využil. Když byl asi u čtvrtého prásku, vagónky se hnuly k šíbování a Bláža zprvu jak zmatené pštrose koulel očima, aby pak dobíhal. Pája jen pípla:“ MÍŠO !!!“ Bylo to téměř zoufalé, ale nakonec se jako správný hobou do dveří lokálky trefil. Zbytek cesty již proběhl v poklidu, jelikož jsme sjížděli z kopců a podle plánu nás vláček v 11,20hod. vyplivl v Bastii.
Bastia
Z průvodce jsme byli ujištěni, že jsou zde pouze dva campy, jeden dál než druhý a postarší slečna v informacích u přístavu nám také nabyl schopna říct více. Vybrali jsme nakonec ten u Santa Maria di Loto či tak nějak a hodinu k němu šlapali. Za cenu 4,60e/os.+ 2,70e/stan. Tomu odpovídá vybavení, ale je to jen na jednu noc.
Hned jsme si uvařili jídlo a po kávě vyrazili na bus do Bastie. Stojí 1,15e/os.a jezdí jak širón. Místní bábrle oproti nám nehnuli ani brvou. Prohlídli jsme si historické centrum., citadelu i přístav. Prapodivně se kroutící uličky a oprýskaný domy, abychom opět skončili v supermarketu. Tentokrát za účelem nákupu darů rodinným i jiným příslušníkům. Vylezli jsme obtěžkáni lahvemi vína, píva a dalšími pochutinami, takže alespoň v případě Zeldy, mě a Káti, hrozil pouze bus. Problém na Korsice ovšem nastane, když zjistíte, že stanice nejsou značené o jízdním řádu nemluvě. Na druhou stranu máme ústa, a tak jsme dojeli v pořádku.
Musím poznamenat ještě jednu zvláštnost na korsických domech. Krom toho, že jsou slepené do různých tvarů, plazí se po jejich kamenných zdech veškeré rozvody elektřiny či odpadů. Málem by jeden čekal, že mu přistane lejno na hlavě. Ale zákoutí jsou zde parádní.
Nyní po 20hod., po sprše a večeři nás čeká osvědčená činnost- válení a popíjení vína. Zítra dokoupení zásob a! Přišla zpráva od Dzina, že už je v Livornu, tož hlavní je , že žije. Glogloglo. Večírek byl povedený, ale krátký. Kačenka dostala průjem, zřejmě cestovní, kolem běhaly myši a všichni byli příjemně upovídaní. I Peschouti!:-) O půl desáté zhasly světla což nás postupně odeslalo na naše tvrdé lože.
Sobota 17.9.05 Nad ránem mě vyhnal moč. Měchýř ze spacáku a od té doby jsem kloudně nezaspal. Rachot z campu i blízké silnice byl opravdu příjemný. Po té co Kačenka uspokojila své potřeby, vyrazili jsme na 10hod. na bus. Jako obvykle stálo na zastávce několik babek a to nám dávalo naději, že budeme brzy v Bastii. Jak už jsem dlouho nenapsal, jeli s námi Blažkovi. Bus nejel ani po čtvrt, ani po půl, ani po třičtvrtě hodině, takže se nás začala zmocňovat nervozita a sem tam padlo i nějaké ostřejší slovo. Za 10min 11hod. nakonec přijel, což mě natolik překvapilo, že jsem zazmatkoval při náhodném zastavení u obchodního centra. Bláža hlesl:“vystupujeme“ a já, rychle reagující na nenadálé situace, sbalil svůj i Káti batoh a vystoupil. Káťa pak chudák nevěřícně několikrát vystoupila a nastoupila, a já byl k smíchu. Domluvili jsme se totiž, že vystoupíme na náměstí, někdo pohlídá batohy a ostatní půjdou koupit zbytek darů a jídlo na cestu. Kačenka vrhala smrtící pohledy na všechny strany, páč jak jsem předeslal, měla průjem.
Do obchodu jsem šel sám. Bláža hlídal batohy a Pája šla nakoupit. Já byl o něco rychlejší, což Blážu docela namíchlo a dle očitých svědků, i když je to kliďas, se vztekal jak malé děcko na trajektu. Než jsem dorazil do přístavu byla už Kačenka vysoptěná. Nádavkem jsem jí koupil voňavý toaletní papír, který bohužel balili jen po 6 kusech. Koupili jsme lodní lístky 31,64e/os. A šupajdili zchladit nervíky zmrzlinou a zklidnit kávou. Přidali se i udobření Blažkovi, ale to už vplouval do přístavu náš parníček.
Naloďování trvalo trochu déle, a tak jsme vypluli místo v 13,30hod. ve 14,00hod.. Obloha se zatáhla, fouká vítr a mrholí. Grilování těl a popíjení pivka na palubě se tudíž nekoná. Se střídavými úspěchy bojujeme s únavou, spánkem a uřvanými dětmi. Peschouti hrajou šachy, Pája si čte, Bláža kouří, Zelda má krvavý oči a chce házet pupkáče přes palubu, Káťa jí křupky a já tu smolím na koleně tyhle bláboly. Mezitím se ozval Dzin, už je 4 dny v Livornu a že se tam nahání s policajtama. Tak nevím, bylo mu 18?
Připluli jsme k 19hod. a bus z Ca Jenda už nervózně čekal. Dzin také. Při odjezdu a první svačince prohlásil:“na to, že jsem jedl naposled včera, nemám ani moc hlad…“ V kostce nám povyprávěl jak jej italská policie považovala za přistěhovalce a několikrát kontrolovala, když stopoval na dálnici. Asi si užil „tuláctví“ do sytosti.
Cesta domů probíhala krom obvyklého otlačení všeho celkem v klidu. Dokonce jsme na delší časový úsek usnuli, takže spotřeba píva z bus baru nevyhoupsla nad průměr. Ono taky až do Čech pršelo. Do Brna jsme přijeli před 11hod.. Slunce sice svítilo, ale nám byla vpravdě „nečekaná“ zima. Po zakoupení párků v rohlíku, baget a českých cigaret jsme hupsli do slovenského autobusu celí šťastní, že už zase sedíme. Zvědavý řidič jen koukal do naší korsický tašky, co v ní vezem za flašky, sešlápl pedál a než jsem se nadál, Káťa „milým“ lochtem v uchu, nadělala trochu vzruchu. Tak naše těla bolavá, přivítala Jihlava. A taky Janča s Ilčou a Mílou, kteří si nás rozvezli po nedělních obídcích, koupelnách a gaučích.
ZÁVĚR
Sečteno podtrženo, stálo to za to. Finanční úhrny je zbytečné zveličovat (příště raději stopem nebo vl. Autem), autobusem už nejedem nikam(že by Norsko?!) a Blažkovi ať jedou lákat průšvihy jinam.
Ahoj Čorny