9.-11. Dne, Měsíce bláznů
Ve stoupačkách hučí vítr, ráno je třeba oškrábat okna u auta, a tak je nad slunce jasný, že osadě začala sezóna. Obyčejně tou dobou hledám tlustý ponožky, čepici a podvlíkačky, ale letos k nám byl Pajda milosrdný. Teploty kolem nuly a výš, žádný sníh a štreka jaksepatří dlouhá.
Smělý plán vykoumaný nad sklenicí s pěnou zněl takto. V pátek přijedeme do vesnice Bílkov u Dačic a v sobotu dojdeme na Díru u Hodic. Nebudu nikoho napínat a napíšu rovnou, že plán nebyl tak docela splněn. S pátečním večerem jsme nalezli do vagónu a v šest už nás vítal Dolfa v Dačicích. Hostinec U Smrků obsahoval usměvavou servírku, krajíc chleba se škvarkovou pomazánkou za pívo a nekuřácký saloon. Do skoku bylo hlavně Jablíčkovi a Oťasovi, tak jsme jim s Blážou trochu podbarvili rytmus. Po menším kufrování dorazila větší část výpravy k místu zvanému Novákových kříž, kde už nervózně svítil baterkou Bláža. Několikero účastníků flek nenašlo a spali v blízkém okolí.
Ráno jsem předpokládal, že si pod mohutným smrkem trochu pospím, ale mé tušení se potvrdilo. Biohodiny se jen tak oblafnout nedají. Vzbudil jsem se přesně v čase, kdy vstávám do práce. Mrknu vedle sebe a tam se kroutí Bláža, že už půl hodiny nemůže zabrat. Z toho měli očividnou radost duchem mladí hoši z HBC, což po oba dva dny komentoval Carmen slovy:“…já jsem se nestihl za celej víkend ani najíst…“
O půl desáté vyrážela první skupinka dle plánu Červenohradeckým údolím směrem na Novou Říši a ostatní čekali na další příchozí. Sraz byl v N. Říši v hospodě. Někdo to vzal po modré přes vrch Bába, někdo zmíněným údolím a někdo kdo ví kudy. Každopádně jsme se zdárně našli a mohli si pochutnat na poledním guláši a pívu. Brzy nás doplnili žlutými praporci s Francem Josefem vyzbrojení lidé, kteří zde končili pochod za Ivana Martina Jirouse. Úplně nejstarší z nich byl Jáchym Topol, tak si ho nechal Carmen podepsat do camcáku. Tenhle druh vandrovní knížky byl jeden čas docela přetékající záležitostí, načež úplně vymizel, ale když koluje jenom jeden, dá se to snýst.
U benzíny jsme odbočili na pole, obešli Novoříšskou nádrž po koňské stezce, a dál nám cestu ukazoval Olšanský potok. To už nastala Dzinova stíhací jízda, jelikož vyrazil na pěší vandr na kole. Bohužel ani po několikero telefonátech nás nenašel a tak odjel i s camrátky domů. Ostatní zvesela šlapali přes větrné Olšany a Kladinu do údolí Vápovky. Les měnil barvy a bučiny a lísky se zvědavě nakláněly, jakoby dlouho neviděly člověka. Oblohou rejdila hejna šedivých myší a do nohou se vkrádala únava. Kolem čtvrté jsme naznali, že je nejvyšší čas najít camp a postavit vily Vilekuly. Brzy v kotlíku bublala voda na grog, zavoněly uzené dobroty a mezi korunami stromů se rozsvítilo jako v planetáriu. Kolem ohně jsme napočítali 17 měsíčků, kteří se jen spokojeně culili po večeři. Se slzou v oku jsme zavzpomínali na polámaného osadníka Huga a pak už jsme s Blážou vybalily kytary. Na to jen Jitka utrousila:“… no konečně…“ Akéla s Oťasem přikládali, aby Lucínovi nebyla zima, Jablíčko nestíhal rozlívat nápoje, muzika taky nebyla pozadu, no večírek jak má být. V neděli mě jen tak napadlo, že by se asi špatně dohledával původce mé slepoty.
První jako obvykle rejdilo po campu organizované komando HBC. Z různých koutů se ozývalo:“kdo má vejce?!“, „já mám pánev!“, „dones dřevo!“… Ferda Mravenec by je hned angažoval do mraveniště. Když pobalili i ostatní, začal se ze svého brlohu soukat Carmen. Oheň už však nenašel, a tak pronesl něco o dietě a vyrazili jsme. Provázel nás dým z hromádek popela, který se prodíral ucpaným frňákem, k němu se připojila mlha a naše tradiční lehké pobloudění. Jeff se Zeldou a Bačou vedli skupinku na Sedlejov k vlaku a já s Blážou a Carmenem jsme se v Nevcehli odpojili na Hodice. Přelezli jsme vrch Čertovec a s dešťovou přeháňkou přistáli na Díře. Camp je dočista zarostlý, totem téměř uhnilý, ale louka svoje kouzlo neztratila. Jediná potíž byla ve vyschlé studánce, ale to není letos jen zdejší problém. Něco jsme pojedli a volnou chůzí kolem trati došli do Hodic. Podle mapy to bylo za víkend víc jak tři desítky kilometrů, přesto jsem si vůbec nepřipadal unavenej.
Vlak neměl zpoždění, v něm spousta dětí s batůžky, na nádražích vandráci… vůbec to s tou budoucností nevidím zle.
Ahoj Čorny