14.-16. Dne Měsíce hladu 2014
Únor nabral vlhko do bot a na mizejícím sněhu vyrašila první tráva. Žádné katastrofické předpovědi, žádný mráz, jen pár kluků vyrazilo na vandr. Během předchozích let se osada rozšířila o nové členy, leč záhy dorazila do našich řad krize středního věku. Tak by se s trochou ironie dalo nazvat přehodnocení priorit, kdy na piedestalu vystřídala kamarády rodina. Z různých důvodů se tedy sešla na nádraží jen pětičlenná parta ve složení Bery, Dzin, Jeff, Jirka a já.
Pro letošek padla volba na přechod Žďárských vrchů se zakončením ve Ždírci n/D.. V jakém duchu se bude tenhle výlet vyvíjet, určila už první příhoda při vystupování ve Žďáře. Na podlaze autobusu, kde stály naše batohy, ležela ponožka…
Já na posledního v buse Jiřího:“čí je ta ponožka?“Jiří:“to není moje“
Já na kluky před busem:“není to něčí ponožka?“, sborové:“ne“
…tázavé pohledy všech…
Jiří:“aha, to mi asi vypadlo z kapsy, ale je to divný, takový ponožky nenosím…“
V dobré náladě jsme pokračovali busem do Svratky, kde divadelní drama pokračovalo. Ušli jsme asi 100m směrem na Křižánky, Bery se zastavil a povídá. Sory kluci, ale jedu domů, upadly mi paty u bot… Chvíli bylo ticho, a pak se rozlehl osamělou ulicí hurónský řev. Ještě jsme se pokusili nasměrovat kamaráda k vietnamskému obchodníkovi, ale i řidič autobusu naznal, že Bery musí být z Prahy, když si myslí, že někde v okruhu 20km najde v pátek večer otevřený obchod. Nakonec vzal zavděk telefonátem tatínkovi do Jihlavy. Ten jej i s novými botami zavčasu dovezl do hospůdky Za řekou, právě tak akorát, kdy jsme se i my ostatní vymotali „zkratkou“ z lesa. Úplněk ozařoval louky a dřevěnice ve stráních, zem chroupala jak buráky mezi zuby a nás čekal osadní večírek. Kolem půlnoci jsme vylezli na kopec, postavili vigvamy a u ohně rozjímali o veškerenstvu.
Ráno se ukázalo, že už není tak docela ráno, ale skoro dopoledne, takže jsme rychle posnídali a vzali šturmem Devět skal. Dzin se zde přesvědčil, že lézt s velkým báglem na skálu se dá fakt jen malý kousek nad zem. Místy nás brzdila ledovka a nezvyklé teplo, přesto jak by řekl Bláža, byl den jak malovanej. Slezli jsme na červenou značku, pokořili Žákovu horu se zbytky sněhu a na Tisůvce vrcholila Beryho snaha udat svou Becherovku. Občerstvovací zastávka ve Škrdlovicích se vyznačovala dvěma zvláštnostmi. První nás překvapil student, který již druhý den cestoval z maturitního plesu, a druhou byla topinka zalitá lečem. Ochutnali jsme superkalorické pivo Beck a byl nejvyšší čas najít dračí lodě, které se měly údajně prohánět po Velkém Dářku. Cedule jsme sice našli, lodě však ne. Po zamrzlé hladině se sklouzl alespoň Dzin a pak už jsme zase mohli klidně zmizet v lese. Nad vrcholky smrčin brzy roztáhl křídla černý havran a tak jsme měli co dělat, abychom ve svitu baterek našli vhodné místo na camp. Potůčky značené v mapě se ukázaly spíš jako strouhy, což jsem si vyzkoušel i tím, že jsem se do jedné tak trochu propadl rozmrzlým sněhem. Kdybychom věděli o těch čirých vodách a studánkách v okolí, jistě by nás ani nenapadlo utábořit se na místě, které jsme záhy pojmenovali Chuang-Che. Nicméně už to, že píšu tyto řádky je důkazem, že jsme všichni přežili. Jistě k tomu přispěla hromada vtípků, dávných i čerstvých příhod jakožto i spacáky zn. Prima. (…“takový spacáky vozí jen prima kluci“… 
Uvařili jsme něco grogu, aby se nám lépe přemýšlelo o nadcházejícím Vítání jara a za konzumace dalších pochutin dospěli k horizontální poloze pod hvězdnou oblohou.
Vzbudil jsem se tentokrát nejspíš první, jelikož bylo slyšet zpívat ptáky. Pak už jsem se jen přiblble usmíval tomu, jaký může být v půlce února počasí. Kluci se taky pomalu drali z pelechů, jenom expražáka Beryho jsme si museli vyfotit, jak vesele chrní do půl desátý. Chuang – che při denním světle téměř nevyžadovala ponoření pytlíku s čajem, ale i tak jsme tento ranní rituál podstoupili. Naplněni uzeninou jsme vykročili směrem k rybníku Doubravník a Ranským jezírkům. Brzy jsme sešli z cesty a s hladovýma očima objevitelů se prodírali kolem potoků, rozbahněných pěšin a listnatých ostrůvků v moři smrků. Na neděli docela pěknej výšlap. Les nás vyplivnul „U obrázku“, kde jsme přehodnotili situaci a původně plánovaný přechod jezírek nechali na dny příští. Železný oř totiž na ošlehané trempy nepočká…
Dzin s Jiřím a Jeffem se jali dobýt kótu farmářského pivovaru ve Žďírci a já dělal psychickou podporu Berymu, který trpěl odřeninami z nových bot. Zdárně jsme dopluli na nádraží a brzy pak do svých domovských vigvamů.
Na závěr jsem chtěl poznamenat nějakou hlubokou myšlenku, ale nakonec musím bez ironie říct, že to byl moc pěknej vandr…
Čorny