Camp Křehule
Rozumbradové a rosničky ve sklenici jsou už od loňské zimy poněkud v úzkých. Poctivě se naučili měsíce v kalendáři, znají všechny pranostiky a jiné pranázory, leč moderní doba si žádá další oběti. Osada Dlouhá štreka však není z těch, která by nešla vstříc výzvám velkého Pajdy.
Týden před potlachem jsme sebrali pily a sekyry a za zpěvu ptáků zhotovili první jarní hranici. Bláža měl sice jisté úhlonámitky, ale na svažité louce se dá leccos odpustit. Kolem prýštila voda z potoků, které odívaly zbytky ledu, a my se těšili, že tentokrát nebudeme muset brát lopatu na sníh.
Po celý další týden slunce vytahovalo ze země bledule i mravence a Křehule se vysušeně krčil ve hvozdech kolem Javořice. Snad jen s přibývajícím šerem se odvážil roztáhnout svá upejří křídla nad scházejícím se trempstvem, ale byl brzy zahnán odhodlaným zpěvem linoucím se z Klátovecké knajpy. Hučelo to v ní v pátek jako v úle. Během večera jsem byl očitým svědkem chvilkové ztráty hlasu, a když se přidal „rozverný“ hostinský, byl účet decibelů dovršen. Cestou zpátky na Křehuli se nikdo neztratil, nikdo se nezranil a nikdo nereptal. Je vidět, že se tuláctvo začíná chovat na potlachu ukázněně, a za to mu patří velký dík. Do prvního počítání bizonů ještě Fenik zahrál několik dávnověkých songů a já měl dobrý pocit, že jsem právě tam, kde mám být.
Při pohledu na sobotní oblohu mě úsměv krapet přešel, a když Gredy začal prohlašovat, že v deset hodin začne pršet, už se mi ze spacáku nechtělo vůbec. Dávný osadník Frank měl podobný názor, ale tuším, že jistou roli zde hrály nebezpečně blízko hlavy uložené kanady…Přesto jsme do té doby stihli nachystat soutěže ve střelbě z luku a hodu sekerou. Pak už Pajda žhavým uhlíkem propíchl měch s vodou a my mohli vyrazit na vycházku. Letošní panorámata se omezila na hádání z chuchvalců mlhy. Jen cestou ze Světlé jsme objevili památník patronům Evropy od Velké Moravy a v Mrákotíně se památně setnul Hugo. Postupně přicházely další postavy, aby své zmáčené údy připravily na cestu zpět. Déšť s větrem ještě zesílil a Hromový pták kroužil nad kopci s vytrvalým rachotem křídel. Nezbylo, než se vydat vstříc novým dobrodružstvím. Zkratkou přes les, potoky a kamenná pole jsme zdárně došli zpátky na flek. Déšť zatím ustal, a tak se mohly rozběhnout soutěže. Trojnožka mocně vypínala hruď, aby pochytala co nejvíc šípů a vedle stojící špalek nehnul ani brvou, když sekery létaly do mechu. Nálada byla i díky počasí dobrá. S večerem se osazenstvo natlačilo do trojstupu kolem malého ohně, který ani nestačil plnit všechny požadavky. Ozývaly se vzrušené výkřiky v dialektech z blízkého i vzdáleného okolí. Slyšeli jsme „námněsczinu“ i „třebíczstinu“, následovanou brbláním z údolí Brtničky a lehkými dozvuky Brdského nářečí. Nad vším tím babylónem se naštěstí brzy ozvalo všem srozumitelné volání ohně, osadní buben „Bosá noha“ spustil své zaříkání a oheň mohl být Káťou, Berym, Petem a Pižmoněm zapálen. Tradiční ohnivec Jeff, však tentokrát úpěl v posteli spolu s neodbytnou plicní chorobou, a proto jej protentokrát nahradil Jirka. Nastalo rozdávání placek za předvedené výkony hodné v některých případech cirkusových parametrů! Hladem by zřejmě neumřel Hlína, který si s lukem rozumí velmi dobře, stejně jako jeho děti. Druhý se umístil Gredy a třetí Pete. Cakeovy vrhací nástroje mají tu vlastnost, že jejich tvůrce obyčejně urve alespoň nějaké to umístění. Ani tentokrát nevyšel naprázdno a skončil třetí. Na velmi pěkném druhém místě byl Petr z Třebíče a nejlepším vrhačem byl vyhlášen Staník.
Během večera se i vítr utišil, posádka ve složení Játro, Vlásek, Bidlo, Magda s Gredym, i já s Blážou či Zeldou jsme se chytli pádla a vydali se na plavbu trempskou písní. Při absenci jižanských bandoleros od Znojma nám nit vydržela do tří v noci, kterou dokonce ozářily hvězdy. Ochutnávka je v Kapsově videozáznamu.
Ráno se Pepíno vedle mě zavrtěl a poznamenal něco ve smyslu: “nedělí vandr nekončí!“ Pod přístřeškem bylo útulno, takže ani otužilec Dzin ruku nevytáhl. Asi tušil, že cesta domů na kole nebude příliš kochací. Letmo jsme zahlédli záda kamarádů z HBC, kteří hnáni pudem objevitelů mizeli v lese. To klucí a holky z Pooslaví mají rozvážnější přístup, nemluvě o Lapťovi jakožto jedinému zástupci Podbělu. V klidu jsme posnídali, poklidili flek a naplánovali si krátkou zastávku v Klátovci před sledováním filmu v okně vagónu. Tam už však řádili s kytarami Přátelé Toma Kečupa a za pronášení oslavných přípitků opět zaznělo ono magické: „ nedělí vandr nekončí“. Přesto jsme odolali svodům zákeřného alkoholu a prchli na vlak.
V uších mi pak ještě pár dní potom zněla něčí poznámka, že stejně počítal s tím, že se to počasí zmrší, když tou dobou dělá „Štreka“ oheň. O to víc mě potěšilo, že podobných počtářů bylo na šedesát.
Ahoj Čorny